Dating : Neuvěřitelný příběh Michala D.

Sociální sítěmi se jako lavina řítí virální video. Michal D., méně známý influencer a zakladatel malé, bezvýznamné, ale celkem prosperující firmičky zveřejnil svůj nový vlog. Video je natočené na mobil. Michalova žena bude rodit a proto se rozhodl, že se utká s náhodným vyzyvatelem v šachovém turnaji.

Vyzyvatelé na sebe nenechají dlouho čekat. Michalovým soupeřem se stává nepříliš hezký, zato však urostlý mladík v červeném triku. Zdá se, že jeho doménou bude spíš atletika než deskové hry, což Michalovi nahrává. Nicméně má v očích lehce znatelnou jiskru, která dává tušit, že se možná přece jen nelze spolehnout na první dojem.

Objevuje se druhé video a napětí mezi Michalovými fanoušky roste. Vlog je natočený pozdě večer v pokoji jakéhosi přeplněného hostelu. Žluté světlo žárovky není dostatečné a na kvalitě video se to neblaze podepisuje. Je vidět, že Michal je vyčerpaný a má zjevně naspěch. Právě dorazil do tohoto hostelu, aby se utkal se svým vyzyvatelem. Diváci o našeho hrdinu začínají mít strach. Je v tomto stavu schopný úspěšné svést pořádný šachový zápas?

Ale ke hře se ještě neschyluje, Michal jen představuje svého soka a stanovuje základní podmínky soutěže. Protivník si může vybrat, jestli se zápas odehraje v Praze nebo v Brně, Michal s ním zajede kamkoli. Pokud vyzyvatel zvítězí, získá od Michala jeho firmu a 500.000 korun navrch! Nicméně není jasné, co se stane, pokud vyhraje Michal. Pravděpodobně si je svou výhrou tak jistý, že ani nepočítá s tím, že by prohrál. Michal sám o žádnou výhru nestojí, přeci jen to všechno dělá kvůli popularitě.

V tomhle bodě video končí. Michal se svalí na spodní postel jedné z paland a okamžitě usíná s mobilem přitisknutým na prsou už mimo dosah zvědavých očí followerů.

Uplynou dva dny a všichni netrpělivě čekají na výsledek šachového souboje. Žádné video se však neobjevuje. Zajdu za Michalem do firmy a zastihnu ho zrovna, když cosi kreslí na tabuli a vysvětluje kolegům strategii pro další měsíc. Moje otázka na šachovou partii ho zaskočí nepřipraveného. Zdá se, že vůbec netuší, o čem mluvím. Něco není v pořádku.

Popadnu ho za rameno a odvádím jej pryč od překvapených kolegů. Klopýtá za mnou po schodišti a chabě vzdoruje. Ve vnitrobloku za kancelářemi rozeznávám scenérii prvního videa. Vtisknu mu do ruky telefon a opakuji mu jeho text. Zadrhává se a to co říká, nedává úplně smysl. Stejně jako v původním videu. Vše je na dobré cestě.

Nádraží naštěstí není daleko, nemůžeme ztrácet čas a vyrážíme jen s tím, co máme v kapsách. Po cestě Michalovi vysvětluji, o co jde. Vlakové nádraží je je jako po vymření. Obrovská vysoká hala připomíná gotický chrám. Jediný zvuk vychází zpoza lešení zakrytého zelenou plachtou. Nakukujeme pod plachtu, kde sedí kameník a otesává kamenný chrlič. Co chvíli se otočí na staré hodiny, počká až na nich naskočí nové číslo a pak rychle otesá část sochy. Vysvětluji mu náš problém a Michal zatím stojí opodál a špičkou boty ryje v dlažbě. Nezdá se, že by věřil tomu, že to bude fungovat.

Kameník je naštěstí jiného názoru. Naposledy mrkne na hodiny, vyskočí a žene nás ke svému auto. Je to černý veterán z 50. let minulého století. Kameník nám vysvětluje, že kvůli odstávce dnes vlaky nejezdí. Nicméně nás odveze do Kamenice, kde stihneme přesně náš vlak.

Auto se skřípěním gum vyráží. Najíždíme na obrubník a řítíme se přes park k hlavní silnici. Michal je bledý jako stěna a roztřesenou rukou šátrá po bezpečnostním pásu. Já však vím, že dorazíme přesně tam, kam máme namířeno. Viděl jsem přeci druhé video. Jen se bojím, abychom to stihli včas. Řidič se však činí, abychom na místo dorazili v rekordním čase. Otáčí se dozadu na Michala, aby ho povzbudil, a sjede přitom občas ze silnice na chodník. Chodci s nadávkami uskakují do stran.

Město necháváme za zády a brzy už se před námi objevuje malé venkovské nádražíčko. Kameník nás vysazuje u nádraží, pohlédne na hodiny a bez rozloučení odjíždí pryč.

Čekárna nádraží je malá a útulná. Zlatavé odpolední slunce se odráží na lakovaném dřevě laviček a na stěně visí zažloutlé jízdní řády. Ptám se protivného průvodčího, kdy jede nejbližší vlak, ale ten mě jen nevrle odkazuje na tabuli s odjezdy. Zkoumám vlaky a narazím na něco divného. Všude je uvedena stanice Kamenice — nádraží. Ale naše zastávka se jmenuje Kamenice — město! Dívám se na jízdní řád a zjišťuji, že naší zastávkou všechny vlaky pouze projíždějí. Obracím se zpátky k průvodčímu, ale než si stihnu postěžovat, uslyším hlasité skřípění brzdícího vlaku. Popadnu protestujícího Michala a sedáme se do prázdného kupé.

Slunce se pomalu sklání k obzoru a my zvolna klimbáme. Michal sebou občas trhne a probere s z neklidného polospánku. Já spokojeně spím za zvuku drncajících pražců. Náhle nás něco vytrhne ze spánku. Venku už je úplná tma a jen v dálce je vidět osamělé lampy osvětlující malé ostrůvky světla. Ve dveřích našeho kupé stojí revizor a nekompromisně po nás vyžaduje jízdenky. Úpěnlivě se mu snažím vysvětlit naší situaci. Je to marné, revizor je neoblomný.

Když vlak s hlasitým skřípěním zastavuje v jakési vesnici uprostřed ničeho, revizor nás oba hrubě vystrkuje ze dveří. Celí rozbolavělí se sbíráme ze země a bloudíme nočním chladem po jakési bohem zapomenuté vísce zarostlé plevelem. Pouliční osvětlení je na většině místech rozbité a my systematicky pokračujeme od jednoho světelného ostrůvku k dalšímu.

Konečně objevíme místo, kde bychom mohli přespat. Nevrlá recepční nám podává klíče od pokoje a ukazuje nám cestu. Když vstoupíme do přeplněné místnosti, zaujme můj pohled mladík v červeném tričku, sklánějící se nad rozloženou šachovnicí.

Michal bledne a beze slova sahá po mobilu. Já spokojeně padám na postel a usínám s pocitem dobře odvedené práce. Nevím, co nám budoucnost přinese, ale vzadu v hlavě se mi z mlhy vynořuje obraz rozsáhlých ruských plání ubíhajících za okýnkem vlaku…